Uměle vytvořený kanál, který spojuje Středozemní moře s Rudým mořem, zkrátil cestu mezi Evropou a Asií o několik tisíc kilometrů a tím nabídl časovou úsporu jeden měsíc. Dnes a denně jím proplují desítky obrovských kontejnerových lodí, které si před více než 150 lety nikdo nedokázal ani představit.

Už za dob egyptských faraonů se k přepravě materiálu i lidí využíval kanál spojující veletok Nil s Rudým mořem. Tato trasa je však dnes už dávno zapomenutá, vždyť i samotná druhá nejdelší řeka na světě doznala za tisíce let velkých proměn.

Před vznikem Suezského průplavu se obchodní trasa z Evropy do Asie realizovala přes Středozemní moře do Egypta, kde se zboží přeložilo a přepravovalo se po souši až k Rudému moři. Tam se zboží zase naložilo na další loď, která plula do cílové stanice.

S novou trasou přišli Portugalci na konci 15. století. Ta vedla výhradně po moři bez nutnosti vykládky a nakládky, ale zato obeplouvala téměř celou Afriku. Nevýhodou bylo, že tato plavba trvala několik měsíců. Přesto obchodníci tuto cestu využívali téměř 400 let, a na své trase tak překonávali více než 19 tisíc kilometrů.

Na konci 18. století Napoleon Bonaparte oživil myšlenku staré dobré cesty přes Středozemní moře. Po několika výzkumech zjišťujících možnosti prokopání Suezské šíje dospěl k závěru, že je to technicky náročné, a od projektu upustil. Jeho myšlenku však dotáhl do konce francouzský diplomat a podnikatel Ferdinand Lesseps, který tak významně změnil svět námořní přepravy. Délka trasy z Marseille do Bombaje se tak zkrátila na necelých osm tisíc kilometrů, díky čemuž došlo k významné časové úspoře. Místo dvou až tří měsíců trvala najednou plavba pouhý měsíc.

4,5 mil.

amerických dolarů. Tolik zaplatil v roce 2016 za průjezd Suezským průplavem singapurský supertanker Armada Kraken.

Výstavbu urychlila průmyslová revoluce

Výstavba původního kanálu byla neskutečně náročná a započala v roce 1859. Tehdy neexistovaly moderní bagry s ponorem či různé speciální technologie, které by pomohly odčerpat přebytečný písek a vybourat skály. Na stavbě se podíleli hlavně Egypťané, a to dokonce znovu zavedenou nucenou prací. Vše dělali ručně, za pomoci lopat a za minimální mzdu.

Logistika stavby byla tehdy pouze základní. Dělníci vytvořili lidský řetěz, kterým materiál přesouvali z budoucího kanálu na jeho okraj. Takto vytěžili asi čtyři sta tisíc metrů krychlových zeminy. Někteří za tvrdou práci zaplatili životem. Dopravu materiálu pak zajišťovaly velbloudí karavany. Například dřevo a kámen se v Suezské šíji vůbec nevyskytovaly. Dovážely se z Evropy po moři do Alexandrie, pak po souši a po vodě pomocnými kanály až na místo určení. To trvalo dlouho a stavební práce se zpomalovaly. Výstavbě kanálu výrazně pomohla průmyslová revoluce a nástup strojů, které byly i pro tyto účely speciálně vymyšleny. Jedněmi z nich jsou i plovoucí korečkové bagry.

Nakonec lidé ručně vytěžili asi čtvrtinu materiálu, o zbytek se postaraly stroje. Tvrdá a těžká práce na výstavbě kanálu byla dokončena po deseti letech. Výsledkem byl 164 kilometrů dlouhý a osm metrů hluboký kanál, na kterém se pohybovaly lodě s maximální váhou pět tisíc tun (DWT). Kanál byl v průběhu let několikrát rozšiřován a prohlubován. Například v 50. letech 20. století kanálem proplouvaly lodě s výtlakem 40 tisíc tun.

Nedobrovolná osmiletá uzávěra

Do roku 1951 platila tzv. Konstantinopolská smlouva, která zaručovala přístupný průplav všem zemím bez výjimky, a to za dob míru i válek. Jenže právě toho roku Egypt tuto smlouvu vypověděl a o pár let později průplav znárodnil. Na to ostatní státy reagovaly vojenskými operacemi, během kterých byl na celých pět měsíců provoz kanálu zastaven. To samozřejmě vedlo k návratu staré cesty okolo Afriky, k časovým prodlevám a neskutečným dodatečným nákladům na přepravu. Pozitivem na tom bylo, že Egypt spolu s pomocí OSN kanál opravily a průplavem mohly proplouvat lodě s ponorem jedenáct metrů a maximální nosností do 30 tisíc tun.

Větší rána pro Suezský průplav přišla v roce 1967, kdy vypukla tzv. šestidenní válka mezi Egyptem a Izraelem. Suezský průplav se stal válečnou zónou. Bylo to tak náhlé, že některé lodě v něm uvázly. Mezi nimi bylo i československé plavidlo Lednice. Potopené lodě i miny znemožňovaly bezpečnou plavbu, a proto byl průplav uzavřen − spolu s uváznutými loďmi − na dlouhých osm let.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 60 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Jste předplatitel tištěného titulu? Proveďte aktivaci.