Úmluva CMR je kogentním právním předpisem (mnohostrannou mezinárodní dohodou, která je transformována do našeho národního práva), přičemž většina jejích ustanovení již platí nejen pro mezinárodní, ale i pro vnitrostátní silniční nákladní dopravu (viz § 9a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě v platném znění). V článku 24 má uvedeno, že:

"Odesílatel může, zaplatí-li dohodnutý příplatek k přepravnému, udat v nákladním listě cenu zásilky převyšující hranici stanovenou v článku 23 odst. 3 a v takovém případě nahrazuje udaná cena tuto hranici."

Pozor na nezákonné postupy

Předně je třeba si uvědomit, že ustanovení čl. 24 se v praxi používá především tehdy, je-li pro odesílatele limit stanovený čl. 23 odst. 3 považován za nedostatečný. V praxi se především jedná o přepravu zásilek/nákladů s vysokou hodnotou/cenou.

Bohužel je v praxi problémem, že u přeprav zboží s vyšší hodnotou/cenou nemá řada odesílatelů zájem využít kogentně stanovené postupy podle čl. 24 Úmluvy CMR. Tyto postupy jsou totiž zpoplatněny. Odesílatelé si přitom ale u dopravce chtějí zajistit vyšší než v čl. 23 odst. 3 limitovanou náhradu škody (pro případ vzniku částečné či úplné ztráty zásilky v průběhu přepravy), ale dodržet ustanovení čl. 24 přitom nechtějí. Nechtějí totiž platit dopravci příplatek k přepravnému − a právě v tom je zde základní problém (jak známo, akcentace a vymáhání všemožných práv bez plnění povinností je některými nejen obchodními subjekty dnes už běžné).

Tak to ale nejde − je to totiž nezákonné!

Na základě čl. 24 (event. čl. 26) je totiž možno takovou vyšší náhradu (tj. buď cenu zásilky/nákladu, nebo zvláštní zájem na dodání zásilky/nákladu) s dopravcem dohodnout jen za předpokladu, že se odesílatel s dopravcem vzájemně dohodnou na příplatku k přepravnému, který pak odesílatel dopravci také uhradí.

S ohledem na dnes běžnou praxi řady odesílatelů, kteří se snaží úhradě takového příplatku vyhnout, je třeba stále a důrazně připomínat, že i ustanovení čl. 24 je ustanovením kogentním (stejně jako všechna ustanovení Úmluvy CMR), a tudíž je třeba ho vždy a ve všem přesně dodržovat.

Poměrně často se lze setkat s tím, že právě odesílatelé zásilek/nákladů s vyšší hodnotou/cenou usilují o to, aby si (ve svých mnohdy velmi sofistikovaných dopravních požadavcích uvedených především v objednávkách přeprav, ale mnohdy přímo v jimi předkládaných přepravních smlouvách) takové předpoklady zajistili.

Takovým odesílatelům jde pak zpravidla o to, aby v případě vzniku škody na zásilce/nákladu měli možnost prokázat hrubou nedbalost dopravce, nebo dokonce přímo jeho zavinění. Tito odesílatelé svoji právní pozici nestaví na využití řádných možností postupů podle čl. 24 (nebo dle čl. 26) Úmluvy CMR. Podstatou zde není využití čl. 24 (a event. i čl. 26), ale zajištění si "prolomení" limitovaného odškodnění škody dopravcem tak, aby tohoto dosáhli bez využití těchto ustanovení, resp. zejména bez nutnosti úhrady příplatku k přepravnému uvedenému v ustanovení čl. 24 (ale i čl. 26) Úmluvy CMR.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 70 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Jste předplatitel tištěného titulu? Proveďte aktivaci.