Volkswagen spustil sériovou výrobu modelu „VW Transporter“, Typ 2 (Typem 1 byl VW Brouk), ve středu 8. března 1950. Typ 2, označovaný také jako Bulli, je považován za všestranného génia epochy hospodářského zázraku. Brzy se stal miláčkem živnostníků a všech podnikatelů.

Platí to i pro modrý skříňový vůz s číslem podvozku 20-1880. Pro Hildesheim a jeho nové majitele byl tehdy bezpochyby velmi důležitým pomocníkem. Jednalo se totiž o první Transporter v tomto dolnosaském městě. Úzkými hildesheimskými uličkami projížděl dlouhých 23 let. Poté jej firma prodala sběrateli, a poslala jej tak do (předčasného) důchodu.

Doba odpočinku

V letech 1973 až 1992 byl Bulli součástí sbírek různých fanoušků vozů Volkswagen. V tomto období se jej poslední majitel pokusil prodat na inzerát v magazínu fanklubu „Brezelfenstervereinigung e.V.“. Napoprvé se mu to nepovedlo. Dnes je to téměř nepředstavitelné, ale tehdy nebyla poptávka po použitém „užitkovém voze“ nijak závratná.

Až po několika inzerátech (bez fotografie a se třemi řádkami textu, jak bylo tehdy obvyklé) si Transporteru všiml Dán Tonny L.Až po několika opakováních (bez fotografie a se třemi řádkami textu, jak bylo tehdy obvyklé) si Transporteru všiml Dán Tonny L. Koupil jej bez prohlídky poté, co se telefonicky dozvěděl, že vůz má mezi sběrateli dosud nejnižší známé výrobní číslo podvozku.

Omlazovací kúra

V roce 1992 zamířil Bulli s hrdými 42 lety na nápravách a méně než 100 tisíci kilometry na tachometru do Dánska. Stání nedělá automobilům dobře a modrý Transporter byl mimo provoz 19 let. Před jeho zprovozněním bylo proto nutné vyměnit důležité díly. Tonnymu bylo ihned jasné, že vůz u něj zůstane nadlouho, i proto mu dal jméno. Po vzoru prvního T1 dodaného do Dánska pokřtil svůj poklad na Sofii.

Začátkem roku 2000 zahájil nákladnou a časově náročnou kompletní renovaci. První zkušební jízdu podnikl na jaře 2003 na sraz fanoušků vozů Volkswagen v Bad Cambergu. A rozhodně to nebyla poslední jízda, na kterou se Dán se Sofií vydal. Společně ujeli více než 20 tisíc kilometrů napříč Evropou. Velmi často byla jejich cílem setkání fanoušků vozů Bulli. Na nich byla Sofie vždy největší hvězdou a také nejstarším vozem, většinou navíc ověnčeným titulem Nejkrásnější Bulli.

Není to však jen Sofie, kdo zraje. Tonnyho přepadl najednou pocit, že je příliš starý na to, aby byl neustále na cestách – na rozdíl od Sofie, která se těší skvělému zdraví díky jeho láskyplné péči. Chce trávit více času doma a Sofii předat do dobrých rukou. Nechce však, aby znovu zmizela na mnoho let do nepřístupných soukromých sbírek. Sofie má být středem pozornosti, má cestovat, prožívat s novým majitelem krásy života a přinášet radost co největšímu počtu lidí.

Aktivní důchod

Tonnyho zahltily nabídky od sběratelů. Na jaře 2014 došlo v Hannoveru k osudovému setkání. Stalo se tak během návštěvy dánského korunního prince v závodě značky Volkswagen Užitkové vozy. Prince doprovázel zástupce dánského dovozce, který se mimochodem zmínil, že je v Dánsku jeden Bulli z roku 1950, hledající nový domov. Brzy poté se na Tonnyho obrátilo oddělení historických vozidel značky Volkswagen Užitkové vozy.

Tonnyho myšlenka, že by se Sofie mohla stát důležitou součástí sbírky značky Volkswagen Užitkové vozy, doslova nadchla. Mnohatýdenní komunikace vyvrcholila pamětihodnou větou: „Proto bych Sofii prodal raději vám, protože u vás bude i nadále kouzlit úsměvy na tvářích lidí… :-)“.

Radost zaměstnanců značky Volkswagen Užitkové vozy byla obrovská a Sofie se na konci roku 2014 přestěhovala do města Transporterů, do Hannoveru. Tonny se s ní rozloučil se slzami v očích: „Vím, že jí doma bude nejlépe.“ A měl pravdu.

Kdekoli se Sofie objeví, lhostejno, zda v závodě Wolfsburg, v Hildesheimu nebo v Hannoveru, všichni se s ní chtějí vyfotit, jako by šlo o filmovou star na červeném koberci.