Češi si stále ještě nezačali zvykat na základní společenská pravidla a normy. "A ty jsou přitom důležitější než legislativa. Tato společnost žila desítky let v rozporu s právem. Právo bylo nástrojem útisku a nikoli pozitivním instrumentem k životu. Než to lidé budou akceptovat, to je otázkou jedné nebo dvou generací," říká bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl.
HN: Patnáct let od revoluce mám pocit, že odstup generace je málo.
Je, zejména proto, že se reprodukují stále stejné hlouposti. Na fakultách se má vysvětlovat, že právo je jen jednou částí souborů pravidel chování ve společnosti, kam také patří morálka, etika. A to, že lidé jednají právě přes tyto neformální soubory, nikoliv tím, že studují právní normy, nikdo stále neučí.
HN: Na fakultě už je pozdě, máme přece občanskou výchovu.
Ta existuje sedmdesát let jen jako fasáda, ale je v nejhlubším úpadku. Za ta léta to je směsice neustále se měnících osnov, propagandy a hloupostí. Výuka je naprosto nesystematická i dnes - učí se tam, co a kdo chce. Třeba ve Spojených státech to je nejdůležitější a respektovaný předmět na všech stupních škol. Je to maturitní předmět, kde se vyžaduje třeba perfektní znalost ústavy včetně vysvětlení, k čemu ta ústava je.
HN: A u nás je nepovinný.
Právnictví je obor, který v našem všeobecném vzdělání nemá kořeny. Na rozdíl od všech ostatních oborů lidské činnosti, jako je fyzika, chemie. Přitom ať už se to jmenuje street law nebo civic, ve všech zemích základy práva mají. I postkomunistické země se na to soustřeďují a budují to. U nás se to ani nepovažuje za problém.
HN: A kdo to má změnit?
Ministerstvo školství. To má vliv na prosazení toho, aby se etika učila ve školách. Je to evropský trend, a i u nás to visí ve vzduchu. Ale je to běh na dlouhou trať.
HN: Který v jiných postkomunistických zemích začal. Třeba v Polsku.
Tam už pochopili, jak se ty normy učí. Ten mechanismus socializace je tam rozložen mezi rodinu, školu, církev, spolky, média nebo literaturu. Skrze to všechno se ty normy do lidí cpou.
HN: V Polsku je ale silná církev...
Tradiční náboženství sice bylo vehiklem tohoto oboru. Dalo mu terminologii jako hříchy, ctnosti - označení toho, co se má, co se nemá. Ten monopol ale u nás ztratilo. Měla to po nich nést média, ale ta to nedělají. Musíme přitvrdit. O těch pravidlech mluvit. Nestydět se něco odsoudit. Moralizovat - to je dnes sprosté slovo. Přitom morálka je základ normativních systémů, které jsou spontánními pravidly spolužití lidí. Je to dokonce hlavní funkce státu. Ne se starat o ekonomii, ale vysílat jasné signály, co se smí, co se nesmí, co se má a co se nemá. Inteligentní stát ví, že normativní systém není jen právo a jen legislativa. A toto vědomí u nás stále nepanuje.
HN: Patnáct let od revoluce mám pocit, že odstup generace je málo.
Je, zejména proto, že se reprodukují stále stejné hlouposti. Na fakultách se má vysvětlovat, že právo je jen jednou částí souborů pravidel chování ve společnosti, kam také patří morálka, etika. A to, že lidé jednají právě přes tyto neformální soubory, nikoliv tím, že studují právní normy, nikdo stále neučí.
HN: Na fakultě už je pozdě, máme přece občanskou výchovu.
Ta existuje sedmdesát let jen jako fasáda, ale je v nejhlubším úpadku. Za ta léta to je směsice neustále se měnících osnov, propagandy a hloupostí. Výuka je naprosto nesystematická i dnes - učí se tam, co a kdo chce. Třeba ve Spojených státech to je nejdůležitější a respektovaný předmět na všech stupních škol. Je to maturitní předmět, kde se vyžaduje třeba perfektní znalost ústavy včetně vysvětlení, k čemu ta ústava je.
HN: A u nás je nepovinný.
Právnictví je obor, který v našem všeobecném vzdělání nemá kořeny. Na rozdíl od všech ostatních oborů lidské činnosti, jako je fyzika, chemie. Přitom ať už se to jmenuje street law nebo civic, ve všech zemích základy práva mají. I postkomunistické země se na to soustřeďují a budují to. U nás se to ani nepovažuje za problém.
HN: A kdo to má změnit?
Ministerstvo školství. To má vliv na prosazení toho, aby se etika učila ve školách. Je to evropský trend, a i u nás to visí ve vzduchu. Ale je to běh na dlouhou trať.
HN: Který v jiných postkomunistických zemích začal. Třeba v Polsku.
Tam už pochopili, jak se ty normy učí. Ten mechanismus socializace je tam rozložen mezi rodinu, školu, církev, spolky, média nebo literaturu. Skrze to všechno se ty normy do lidí cpou.
HN: V Polsku je ale silná církev...
Tradiční náboženství sice bylo vehiklem tohoto oboru. Dalo mu terminologii jako hříchy, ctnosti - označení toho, co se má, co se nemá. Ten monopol ale u nás ztratilo. Měla to po nich nést média, ale ta to nedělají. Musíme přitvrdit. O těch pravidlech mluvit. Nestydět se něco odsoudit. Moralizovat - to je dnes sprosté slovo. Přitom morálka je základ normativních systémů, které jsou spontánními pravidly spolužití lidí. Je to dokonce hlavní funkce státu. Ne se starat o ekonomii, ale vysílat jasné signály, co se smí, co se nesmí, co se má a co se nemá. Inteligentní stát ví, že normativní systém není jen právo a jen legislativa. A toto vědomí u nás stále nepanuje.
