Co bylo nejdůležitějším úkolem, který jste po příjezdu do Nepálu museli udělat?

V Nepálu jsme hned po příjezdu začali koordinovat svoji práci s ostatními neziskovými organizacemi a vládou, abychom efektivně rozdělili naši práci na jednotlivé oblasti. Člověk v tísni měl první základnu v Káthmándú, ale první region, ve kterém jsme začali intenzivně působit a doručovat pomoc, byla Gorkha. Jakákoliv humanitární pomoc také potřebuje mít stabilní zázemí, proto jsme se z logistického pohledu věnovali pronájmu kanceláří a skladů, terénních automobilů, hledání vhodných dopravních společností, nastavování komunikačních prostředků a náběru budoucích zaměstnanců. Hlásili se nám nejen místní obyvatelé, ale i Češi, kteří zrovna byli v Nepálu, či cizinci, kteří tam dlouhodobě žijí.

Jaká pomoc byla na začátku nejnutnější?

Zemětřesení zničilo na čtvrt milionu domů, takže naše první pomoc, vedle dodávek jídla a pitné vody, spočívala především v zajištění materiálu pro budování provizorních přístřeší. Ačkoliv řada domů není úplně srovnaná se zemí a dalo by se v nich žít, lidé ze strachu před další vlnou zemětřesení raději spí v přístřešcích. Druhé zemětřesení, které proběhlo 12. května, je v tom jen utvrdilo.

Jaké problémy jste v prvních dnech nejvíce řešili?

Země na takovou situaci nebyla připravena, protože takovéto katastrofy se v Nepálu nedějí často. Velký problém byl na začátku s trhem, který okamžitě přestal existovat, a v prvních dnech nebylo možné vůbec nic koupit. Naším primárním cílem byla distribuce plachet, ze kterých se dají vyrobit přístřešky, a potřebovali jsme proto zajistit jejich stálý přísun.

Jak jste nakupovali potřebné věci, když přestal celý trh fungovat?

Způsobů bylo několik. Zpočátku jsme přemýšleli o tom, že budeme pomoc dovážet po silnicích z Indie. Tuto cestu jsme ale brzy zavrhli, protože hranice byly po zemětřesení ucpané a nákladní auto s pomocí stálo za hranicemi třeba týden, než se vůbec dostalo k proclení. Nyní tam již naštěstí funguje humanitární koridor, ve kterém se clí humanitární zboží jinak než komerční zboží. Efektivnější způsob je ale najít prostředníka, který je schopen humanitární pomoc z okolních zemí dovézt.

Existují také takzvané humanitární sklady v městech, jako je Dubaj či Bangkok, odkud bylo možné posílat pomoc letecky přímo do Káthmándú. Zde jsme ale opět narazili, protože tamní letiště brzy zahltily stovky požadavků na přistání a jejich jediná ranvej navíc začala vykazovat známky poškození po zemětřesení. Kapacita letiště však ani tomuto objemu přepravy neměla šanci dostačovat. Koordinaci dovozu pomoci pak do určité míry převzali zahraniční specialisté, kteří měli potřebné zkušenosti z předchozích humanitárních katastrof, například z Haiti.

Kterou cestu získávání materiálu jste preferovali?

Nejvíce jsme humanitární zboží brali přes nepálské dodavatele, kteří zboží dováželi nejčastěji z Indie. Bavili jsme se i o tom, zda nemáme vypravit letecký speciál z České republiky do Káthmándú, ale proti byly dva faktory. Prvním byla malá kapacita letiště a druhým cena. Regionálně jsme schopni veškerý materiál nakoupit mnohem levněji než v České republice, a navíc odpadají náklady na přepravu.

Jak vypadala po zemětřesení infrastruktura, po které jste mohli distribuovat pomoc?

Hlavní komunikace mezi Káthmándú a Górkhou je přibližně 140 kilometrů dlouhá a normálně cesta trvá tři hodiny. Po zemětřesení trvala nejméně sedm hodin. Celá země je logisticky hodně problematická i bez zemětřesení. V jižní části regionu Górkha ještě existují nějaké cesty sjízdné autem, ale v severní části tohoto regionu jde spíše o pěší stezky, které navíc většinou zničily silné sesuvy půdy.

Jak jste se do těchto těžko dostupných oblastí dostávali?

I na jihu je občas problém se do vesnic dostat, protože obvykle leží na kopcích, kam vedou cesty sjízdné maximálně off-roady, malými nákladními auty nebo traktory. V severnějších oblastech už byly cesty pro tuto techniku neprostupné. Díky spolupráci s organizací WFP (World Food Programme, pozn. red.) jsme měli možnost několikrát vyslat do těchto oblastí materiál i helikoptérou. Problém je, že na region o rozloze několika stovek kilometrů čtverečních byl k dispozici pouze jeden vrtulník.

Jakým způsobem distribuce humanitární pomoci probíhala?

Na primární přepravu mezi Káthmándú a Górkhou nebyl problém vzít 20tunové nákladní auto. V dalších oblastech je ale už potřeba to rozvážet pomocí terénních aut či traktorů. V místech, kde už jsou zničené cesty, se pomoc dovážela do nejzazších možných oblastí a skupiny nosičů ji roznášely do vzdálenějších vesnic. Lidé si také pro pomoc přicházeli sami. Příkladem mohou být šedesátileté ženy, které do nůše naložily sedmdesát kilo pomoci a odnášely ji do své vesnice v horách.

Techniku pro převoz zboží jste získávali lokálně?

To byl zpočátku také jeden z velkých problémů. Běžně je v Nepálu možné pronajmout nákladní vozy či traktory, ale ihned po katastrofě je téměř nemožné takovou techniku získat. Na začátku jsme proto brali veškerou techniku - kromě traktorů - z okolních, méně poškozených území nebo z velkých měst typu Pókhará a Káthmándú za vyšší ceny, než bylo v zemi obvyklé před zemětřesením. Postupem času se ale cena za pronájem techniky dostala do rozumných mezí.


Josef Homolka pracuje v Člověku v tísni od roku 2002. Účastnil se několika humanitárních misí, například v Afghánistánu, Etiopii či na Ukrajině.
Foto: Vojtěch Kolář

Do vzdálenějších nepálských regionů se musí humanitární pomoc přepravovat pomocí vrtulníků, protože sesuvy půdy zničily tradičně využívané cesty.
Foto: Tereza Hronová, Člověk v Tísni

Související